Lze cyklistického snoba na turné v Kapském Městě převést na e-bike?

I přiznejte - jsem cyklistický snob. Pravdařští jezdci, snězte moje bahno. Celosvětově jsem prošel na kole po celém světě, jen se stanem a spacákem, táhl jsem kufry a přívěs přes Skalnaté hory, Alpy a po celé arktické tundře. Při příšerných zimních denních jízdách mám z lýtek masivní vzrušení a kvadricepsy křeče s kyselinou mléčnou.

Zatímco jsem nedosáhl spravedlivě stojícího Mamila (muže středního věku v Lycře), ale - nezjistili jste mě, jak balancuji na těle z uhlíkových vláken v hodnotě 10,000 20 liber na sadě světel návštěvníků východního Londýna - cyklistika, pro mě, by se měl ukázat bolestivě vyčerpávající, minimálně po dobu několika hodin. Takže přemýšlejte o mém zmateném obavách na začátku XNUMX mil dlouhé prohlídky elektrokola jednoduše po exteriéru v Kapském Městě, jakmile mi byl nabídnut holandský oř s velkým, chobotnatým sedlem, širokými řídítky, sportovními vodorovnými pákovými brzdami a háčkem plynu stejně jako těžká baterie.

"Začni na prvním rychlostním stupni a také budeš na příjemném, lehkém výletu," řekla moje informace, Sele, když jsem plácl opalovací krém na každý kousek nezakrytého masa, dříve než si připnul helmu. "Přeřaďte na pátý rychlostní stupeň," pokračoval s úsměvem. "A taky poletíš!"

Šílenství na elektrokole rychle vzkvétalo z několika málo excentrických oddaných zhruba za deset let v minulosti na mezinárodní obchod v hodnotě 15 miliard liber. Ve Velké Británii se každý rok skutečně nakupuje 60,000 400,000 elektrických jízdních kol, avšak v Nizozemí posedlém cyklistikou je toto množství vyšší než 68 XNUMX - což představuje XNUMX procent všech hrubých prodejů nových kol. Zatímco jsem předem odolal pokušení vyrazit za jedno z těchto „cheat bike“ jinde, musím se přiznat, že tato odbornost byla okamžitě vzrušující, i když to vyvolalo trochu letargie.

Když moje osmičlenná skupina vyrazila z bouřlivého přímořského města Kommetjie, sýrový asfalt se upečl v hustém, polévkovém teple. Vířící jižní Atlantik se třpytil tak zářivě, že škodil mým očím, abych se na to podíval rovně - dokonce i se slunečními odstíny. Pokud něco, připadalo mi to, jako bych se řadil příliš rychle, nicméně, nabízeno s převody jedna na pět, bylo příliš lákavé jet na plný plyn. Navíc se moje postava a mysl snažily dohnat to. Býval jsem na kole a cestoval rychlostí 5 až 15 mil za hodinu v dusném jihoafrickém teple, ale bez toho, aby vyzařoval jedinou kouli potu.

Dramatické prostředí na turné s elektrokolem

U prvních 10 mil varovaly velké silniční indikátory před „škodlivými DIVOKÝMI zvířaty“ - a já je odfoukl jako nadsázku. Avšak poté, co jsme dorazili k bránám do Cape Level Nationwide Park, jsme byli konfrontováni s extra primáty než Homo sapiens. Mezi popelnicemi a loosy široké veřejnosti pilně loupila skupina paviánů bolshie chacma. "Dokážeš zavřít okno kabiny?" zakřičel prodavač parkovacího povolení z bezpečí svého stánku. Neexistoval však žádný prostředek, abych byl já nebo kdokoli jiný v mé skupině dostatečně odvážný, abych se jich ujal.

Asi dva tucty matek a kojenců byly nepopiratelně roztomilé, ale alfa samec bude muset vážit 2 zastrašujících kilogramů a mít psí smalt jako trsátka na led. "Několik let v minulosti jsem potřeboval udeřit paviána, který se mě chystal napadnout," uvedl Sele. "Jakkoli ale nejezdíš na kole s banánem v ruce, musíš být docela v bezpečí."

Neměli jsme náladu na boj - a naštěstí naše kola měla tempo poháněné bateriemi. Solární energie však hořela tepleji než dříve a já jsem měl na slunci spálený výstřih trička, který nebyl tepelně zpracován. Býval jsem zoufalý, abych se dostal k cílové linii na mysu Dobré naděje. Jako náhrada vítězného závěrečného hurá - BANG! - moje opětovná pneumatika byla v dramatickém výzvě sklopena a bez života.

Moje baterie byla přesto naprosto nabitá, přesto to byla předchozí technologie, která mě zklamala. Pokulhal jsem konečnou míli pěšky necelými dvěma koly, cítil jsem podstatně víc Eddieho orla než Chrisa Frooma.